uvazujme

Atlantida 4

ORORUN, poslední král Atlantidy, vypráví: Zánik Atlantidy. Dalších šest let přešlo stejným způsobem a lidé si téměř zvykli na stav vnitřního neklidu a úzkosti - když tu oznámili nám věštci, že Měsíc je mnohem větší než býval dříve! Pozorovali to již během posledních let, ale domnívali se, že je to klam, a že Měsíc přece nemůže růst. Nyní jsme však najednou všichni viděli, že Měsíc je skutečně větší a že vypadá velmi hrozivě. Mělo to býti opět znamení Boží?

Rozhodl jsem se říci lidu jen tolik pravdy, kolik jsem se domníval být schopen ospravedlnit. Nechal jsem tedy rozhlásit, že anděl mi oznámil ve snu nelibost Boží nad lidem z Atlantidy. Pak jsem podal zprávu o Božím soudu a smrti holubic. Ovšem neřekl jsem, "že Bůh je nespokojen s Armány", nýbrž "s lidem Atlantidy"! Nakonec poukázal jsem na zvětšující se Měsíc.

Toto ovšem mělo úspěch, ale úplně neočekávaný. Lid bědoval úzkostí a činil pokání, ale jen několik dní. Pak začal hledat příčinu dění. A právě tak, jako my ostatní, ji také nehledal u sebe.

"Erarijci nejsou již takoví, jako bývali dříve. Utlačují nás, zacházejí s námi špatně, hřeší!"

A Erarijci dostali strach před množstvím lidu a snažili se obhájit:

"Pohleďte na Armány! My děláme jen to, co nám ukazují svým příkladem!"

Neuplynul ještě ani měsíc a lid Atlantidy všech stavů stál proti sobě.

Bývali jsme národem míru a svornosti, nebyla to ovšem Bohem chtěná jednotnost, neboť spočívala na potlačení jedné části lidstva částí druhou. Ale vždy bylo možno žíti v míru a pokoji, když byl člověk Erarijcem. Lid neznal nic jiného a do té doby také nic jiného nechtěl.

Nyní nastaly nepokoje. Znenadání povstali mezi lidem štváči, kteří nabývali důvěry! Kdybychom byli pokorně přiznali své chyby, a společně s lidmi prosili o smilování Boží, byli bychom na tom lépe než nyní, když celý veliký dav bouřil se proti nám a připisoval nám vinu.

Teď bylo již pozdě přiznati se. Museli jsme se snažit zachovat klid neúprosnou pěstí. Měli nám pomoci obři. Obři! Ano, ale kde byli obři? Napadlo nás, že jsme je již dávno neviděli. Ve svých starostech zapomněli jsme na své pomocníky. Dal jsem prohledat celou říši za pomoci draků, a hledati obry, ale marně.

Pak jednoho dne přišel ke mně Orokun a sdělil mi, že mu jeho bytostní vyprávěli, jak asi před dvěma měsíci dostali obři od svého bytostného vůdce příkaz opustit Atlantidu. Měli využít svých sil na jiných místech, neboť naše říše je zasvěcena zkáze.

Nyní museli jsme se sami vyzbrojit proti lidu, což se před tím nikdy nestalo. Mnoho krve teklo v té hrůzné době, která předcházela zániku. Konečně byl v říši opět klid, ale byl to klid vyčerpání a bledého strachu.

Nikdo nemohl již popřít, že Měsíc se již hrůzně zvětšil, ale jen proto, že se blížil krok za krokem k Zemi. Naši věštci dovedli již vypočítat, kdy se srazí s naší hvězdou.

Blízkost Měsíce působila přímo hrozivě na naše těla. Mnozí lidé onemocněli, propukly nákazy a strašlivé duševní choroby, které působily nakažlivě. Nepomáhalo ani vkládání rukou kněží ani léčivé nápoje. Všude umírali lidé. Z naší lhůty uplynula více než polovina. Nemohl jsem to déle snášet. Nechť dělají Armáni to, co mohou zodpovědět před Bohem, já jsem si však svolal lid nejbližších okresů a přiznal jim bezohledně svou vinu.

Co jsem si od toho sliboval? Dnes to již nevím, a snad ani tehdy jsem si toho nebyl jasně vědom. Rozhodně však stalo se cosi jiného, než co jsem očekával. Lid reptal a křičel:

"To je Bůh, který se obviňuje? Co to má znamenat? To je přece úplně nemožné. Jistě to je nějaká léčka, aby lid byl povzbuzen k vyznání svých skrytých hříchů. Ne, tak hloupí nejsme! Tato léčka byla nastražena marně!"

Armáni se na mne hněvali. Nyní jsem snížil a zneuctil hodnost nejvyššího krále, aniž bych docílil nejmenšího úspěchu. Chtěl jsem složit korunu, ale nedovolili mi to. Kam se kdo podíval, všude samý zmatek a neklid. Nikdo nevěřil druhému. Orokun ke mně již nepřicházel.

Teprve později jsem se dozvěděl, že jeho věrní bytostní ho drželi v paláci jako v zajetí, aby v našich bouřích nepřišel k úrazu. On zaséval lásku a důvěru, a proto sklízel ovoce svého jednání. Také jsem miloval svůj lid, ale na prvním místě sebe sama. To byl můj největší hřích. Jafnar stál mi věrně po boku, byl však bezmocný, aby zažehnal to, co přivodilo naše vlastní jednání.

Každý sedmý den mluvili kněží Atlantidy k lidu. Napomínali a zapřísahávali, aby opustili zlé cesty, neboť zkáza se nezadržitelně blíží.

Nakonec velká část lidu nemohla již více popírat, že skutečně cosi strašlivého se nad námi stahuje. Což to nevypadalo, jako by se slunce zatemnilo? Také počasí se změnilo, bylo chladněji, mnoho pršelo a v hlubinách země to dunělo a hřmělo. Ano, bylo tomu skutečně tak, jak kněží říkali: Atlantis byla zasvěcena zkáze!

Část lidu neopouštěla již ani ve dne ani v noci posvátná místa. Žalobně tu úpěli a volali k bohům. Jestliže mne uviděli, tu jejich prosící ruce téměř strhávaly šaty z mého těla.

Většina lidu nechtěla však nic vědět o nářku a bědování.

"Musíme-li přece zahynout, tu chceme nejdříve užít ještě života!"

Propukla taková touha po požitcích, jakou svět nikdy předtím neviděl a jakou nikdy potom neprožil. Co jste vy v tomto směru viděli u svých soukmenovců, bylo jen dětskou hříčkou proti tomu, co musela vidět Atlantida!

Nebylo neřesti, která by se byla nerozšířila. Nebylo již dbáno zákonů, každý si vzal, po čem toužil. Nikoho nebylo možno volat k odpovědnosti. Množství Erarijců se ovšem stavělo proti tomuto kalnému proudu, ale v jejich řadách nebylo jednoty, nebylo důvěry k vůdcům a nebylo přesvědčení, že by tato snaha měla ještě nějaký účinek. Temné zoufalství vplížilo se do našich dosud tak hrdých řad.

A Měsíc blížil se stále více, Slunce bylo kalnější a země duněla!




Komentáře k článku

Vytvořenou službou P-C.cz - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránek